Nemecký rebrík

Tu knížečku jsem v práci spolu s mapou louskal skoro půl roku. Zaměstnavatel mi doufám odpustí, ale předstíráním práce a představami, kde že ty sjezdíky asi tak jsou, jsem strávil nejedno podzimní propršené dopoledne. Řeč je o sešitku Extrémné zjazdy vo Vysokých Tatrách od Bohuslava Štofana.

      Po důkladné zimní přípravě – můj parťák Márosz byl slovy jednou ve Špindlu, na sjezdovku se dobelhal asi v jednu odpoledne a následně si na kvalitním doublu sedřel půlku obličeje – jsme se sešli ve vlaku v Liptovském Mikuláši a popojeli směr Poprad. Já sem byl odpočatý z vydařených kalbiček v Žiarské dolině, Márosz zase z cesty přes celou republiku se spolucestujícím z Jamajky v kupé.

      Jelikož bylo už pět dní hezky, což mi na Tatry přijde skoro zázrak, dalo se očekávat ledacos. Hned druhý den naší mise, cestou na Poslednů štrbinu, taky to „ledacos“ přišlo – během hodiny napadl skoro metr sněhu, z okolních stěn to začalo povážlivě hučet, okolo nás podivně praskat a tak nám nezbylo než děkovat kamarádům za pípáky a uhánět zpátky do chaty. Dalšího dne ráno už bylo jasné, že se moje podzimní snění změnilo v chiméru a že se na extrémné zjazdy budeme dívat jenom z okna chaty. Čerstvý sníh se změnil v tvárnou hmotu a i když jsme ryzí amatéři, bylo jasné, že ducha lavinové čtyřky-pětky nemá cenu moc pokoušet.

      Naše pozornost se proto začala upírat na místa, kde sněhu bylo míň.  Před očima jsme měli severní stěnu Malého Kežmaráku, kde nebylo skoro nic, takže zbývalo už jen zbavit se předsudků a zkusit to. Vyšli jsme tedy na odpolední prohlídku, omrkli Nemecký rebrík, mrkli na sebe a bylo jasné, že se pokusíme o sjezd. Cestu tvoří jedna velká lávka napříč celou stěnou od Ušaté veže doleva dolů, zčásti je zakrytá skalkami, zbytek tvoří morálové balkóny, kde se to s vámi nesmí za žádnou cenu utrhnout, leda že by jste měli padák a kurs base-jumpingu.

      Ráno nastal den  „D“ a i přes zamračené nebe jsme vyrazili na zteč. Brodili jsme se místy až po pás sněhem a cestou přemýšleli jak se odjistit pro případ laviny až pojedeme dolů. Se zvyšující se vrstvou čerstvého utemovaného sněhu (už chápu proč pro něj mají eskymáci asi dvacet výrazů) nakonec zvítězil návrh, že pojedeme navázaní, protože pípáky by v konfrontaci s  několikasetmetrovým letem do údolí asi neobstály. Z povinnosti jsme zlezli Ušatou vežu a pak začal zlatý hřeb dne – vytoužená jízda dolů.

      Hned při prvním oblouku jsem upravil skluznici o kamenité pole, (stejně jsem jí chtěl dát letos vybrousit…) a pokračoval dál. Cesta začíná celkem prudkým žlábkem na první balkón, který se traverzuje, pak další žlábek, další balkón, další žlábek, další balkón a tak pořád dokola. Sklon je hodně proměnlivý, jsou však i daleko prudší věci, jenom být míň toho sněhu…  Jelikož jsme měli čtyřicítku lano, každý z nás jel tak osmdesát metrů v kuse, pak nějak zajistil, zařval a sledoval spolujezdce jak valí dolů s ušima napjatýma až uslyší ten „zvuk“, kdy to za riderem jen tak lupne a celé se to rozjede. S přibývajícími oblouky na kontě jsme poznali, že horní vrstva je celkem stabilní a začali si pořádně užívat. Je to neobyčejně morálový, vzdušný, na poměry dlouhý a členitý sjezd, kdy se člověku při pohledu do údolí nejednou zatočí hlava. Užijete si jak úzké žlábky v horní části, tak široké pláně balkónů, kde se to dá fičet mimořádně rychle – prostě paráda. Jízda uteče celkem rychle, jako ostatně vždycky, ale rozhodně se nejedná o nějakou pětiminutovou záležitost.

 

      Nemecký rebrík se prostě vymyká  klasickému ježdění a pokud chcete zažít skialpové nebo boardové dobrodružství, vydejte se do Tater!  Při dobrém sněhu není potřeba žádné lano, stačí mít dobré hrany a chladnou hlavu. Dlouho jsme s Mároszem lovili v paměti nějaký podobný sjezdík, ale ani po celodenní šichtě v Lomnici v hospodě Lavina jsme na nic nepřišli. Jenom na brutal zvaný Medenné lávky, ty ale na kontě zatím nemáme. Já jsem pak z toho „přemejšlení“ pomalu nepřišel ani k vlaku, ale to už je zase jiný příběh.

 

                                                                                                                        Pospecz

Popis podle průvodce:

 

Cesta:                          Nemecký rebrík

Klasifikace:                  středně těžká IV+, velmi exponované

 

 

zpět na hory